Leda s labutí
LÉDA: Vidíš ten ostrov?
LABUŤ: Ten zelený naproti?
LÉDA: Ten ne, vždyť to je jenom poloostrov.
LABUŤ: Tamten žlutý vlevo?
LÉDA: Ten taky ne, to je pustý ostrov. 
LABUŤ: Ten modrý na obzoru?
LÉDA: To vůbec není ostrov, to je jenom mrak.
LABUŤ: Jinej už tam není.
LÉDA: Ale je.
LABUŤ: Tak ten tam vidíš jenom ty.
LÉDA: Je malej a vítr už mi zvedá vlasy.
LABUŤ: Není vidět ve větru?
LÉDA: Zvedá vlny, je schovanej za nima.
 
LABUŤ: Co je na něm?
LÉDA: Já nevím.
LABUŤ: Co když tam vůbec nic nebude?
LÉDA: V každým nic je něco zakletýho.
LABUŤ: Něco, co tam není … 
LÉDA: Něco, v co se doufá.
LABUŤ: Poplujeme hledat to, co není, na vymyšlený ostrov …
LÉDA: A cokoliv, co si vysníme, se bude podobat skutečnosti jako vejce vejci.
LABUŤ: Vejci nafukovací labutě.
LÉDA: Myslím, že uprostřed bude jezero.
LABUŤ: Jaký?
LÉDA: Kruhový. A úplně klidný, i když moře kolem bude bouřit.
LABUŤ: Ten ostrov bude vypadat jako já?
LÉDA: Trochu jo. Jako ty, když ti strčím hlavu pod vodu.
LABUŤ: Co tam budeš dělat?
LÉDA: Procházet se dokola a myslet si co chci. Krátký procházky po břehu jezera, dlouhý procházky po břehu moře.
LABUŤ: „Labutí zvuk!“
LÉDA: Kam letíš? Počkej na mě!
LABUŤ: Nemůžu! Lákají mě vlnoplochy. Poplav za mnou!
LÉDA: Bez kruhu se bojím.
LABUŤ: Všechny vlny jsou vlastně kruhy, ponesou tě!
LÉDA: Jak to, že můžeš letět?
LABUŤ: Jsem labuť, mám dutý kosti.
LÉDA: Nebuť labuť, vrať se pro mě!
LABUŤ: Vlny vždycky vrátěj, to co si půjčily.
LÉDA: Ale kdy?
LABUŤ: Až si to pohladěj.
LÉDA: Jak to, že se nepotopíš?
LABUŤ: Jsem labuť, mám peří!
LÉDA: Jsi akorát nafoukaná!

 

LÉDA: Pojď si hrát na labutí jezero.
LABUŤ: Chtěla jsi plout na tvůj ostrov.
LÉDA: Chtěla, ale přestala jsem chtít. Můžeme hrát na honěnou.
LABUŤ: Labutě neběhají, pohupují se na vodě.
LÉDA: Mají labutě vůbec nohy?
LABUŤ: Možná ne.
LÉDA: Já chci mít pod nohama dno.
LABUŤ: Nebuť přízemní, ještě dva kroky, chytnu tě v podpaždí a poletíš jako nekonečná baletka.
LÉDA: Bojím se.
LABUŤ: Tak si nafoukni křídla.
LÉDA: I když budu mít křídla, stejně chci, abys mě nepřestala objímat.
LABUŤ: Nepřestanu.
LÉDA: Vlny zamlouvají dno.
LABUŤ: Co je nám po dnu. Ať si padá, ať je v něm třeba díra, ať si tam vůbec žádné není.
LÉDA: Vlny zamlouvají celé lodě.
LABUŤ: Hladina je nejkrásnější krajina.
LÉDA: Zamlouvají cokoliv.
LABUŤ: Tvůj ostrov nám ale nevymluví, je to dno, na které vlny nemůžou. Bude se nám tam líbit.
LÉDA: Nevím, vlny toho napovídaj. Mluví jedna přes druhou.
LABUŤ: Všechny dohromady znějí jako touha.
LÉDA: Jaká touha?
 
LABUŤ: Bílá, nebo možná růžová, poslouchej.
LÉDA: Vždyť jsou modrý.
LABUŤ: Modrá vzniká, když se potká výška s hloubkou.
LÉDA: No a?
LABUŤ: Barva zvuku a barva světla jsou dvě různý věci.
LÉDA: I když jsou to pořád vlny?
LABUŤ: No.
LÉDA: Před námi je obrovitá hora z vody.
LABUŤ: Z ní už musí být ostrov vidět. A pak se po ní sklouzneme na druhou stranu.
LÉDA: Co tam bude?
LABUŤ: Asi další.
LÉDA: Ze břehu musíme vypadat malý.
LABUŤ: „Labutí zvuk!“
LÉDA: Jako půlová nota.

AT